Průhonický park
Národní kulturní památka a součást památkové rezervace UNESCO

Průhonice, ležící na jihovýchodním okraji pražské aglomerace při dálnici D1, jsou po desetiletí pojmem ve světovém zahradnictví. Je to místo s tradicí vědeckého výzkumu a dobré zahradnické práce, jehož dominantou je jedno z nejvýraznějších děl světové zahradnické architektury, Průhonický park. V místech, kde se přirozený půvab členitého údolí Botiče snoubí s pestrostí lesních, lučních i skalních biotopů, založil r. 1885 hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca anglický přírodně krajinářský park, dnes známý jako Průhonický park. Jeho založení spadá do doby vrcholení přírodně krajinářského stylu ve vytváření parků. Ve svém úsilí navázal A. E. Silva-Tarouca na práci předchozích majitelů, např. Desfoursové zde v 18. století vybudovali ovocnou a okrasnou zahradu a oranžérii. Svým vkladem se však hrabě Silva-Tarouca řadí na první místo mezi těmi, kteří se o současnou podobu Průhonického parku zasloužili. Park se stal životním dílem hraběte, obětoval mu vedle nezměrného intelektuálního a fyzického úsilí i nemalé finanční prostředky. Roku 1927 byl hrabě z důvodu finanční tísně nucen prodat celé průhonické panství československému státu. Průhonický park o rozloze 250 ha však hrabě budoval prakticky až do své smrti roku 1936.

O parku sepsal hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca rozsáhlé pojednání doplněné celou řadou obrazového materiálu. Toto pojednání vyšlo v rámci výjimečného šestisvazkového díla „Parky Rakousko-Uherska ve slově a obraze“ vydávaného Dendrologickou společností pro podporu dendrologie a zahradního umění v Rakousko-Uhersku v letech 1909 až 1914. Originální text i jeho český překlad „Průhonický park“ byl vydán Botanickým ústavem při příležitosti odborného semináře „Historické zahrady a parky 2005“, pořádaného ke 120. výročí příchodu hraběte A. E. Silva Taroucy do Průhonic v červnu 2005. Životu a dílu hraběte je věnovaná trvalá expozice „Průhonický zámek a park – dílo přírody a lidského ducha“ instalovaná v Pamětní síni Arnošta Emanuela, hraběte Silva-Tarouca. K vidění je zde množství historických dokumentů, plánů zámku, kreseb a dobových fotografií. K této expozici byla vydána samostatná publikace a CD se stejnojmenným názvem (obě publikace lze zakoupit v Botanickém ústavu).

Hrabě Silva-Tarouca využil údolí potoka i původní porosty s domácími dřevinami, které tvořily kostru novým výsadbám. Zůstaly tak zachovány některé přirozené partie, někde byly ponechané dřeviny použity pro stínění či ochranu nových výsadeb. Původní porosty se tak staly základem okrajových plášťů, které byly zahuštěné výsadbou nových druhů, zejména smrků a douglasek tak, aby tvořily kulisu pohledovou, ale i ochranu proti větru. Zajímavé mladé stromy ve vnitřních porostech byly uvolněny a postupně přetvářeny v parkově cenné solitéry. Charakteristické je volné uspořádání parkových ploch. Porosty dřevin, skupiny stromů a keřů se střídají s volnými lučními plochami, s rybníky, potoky a jejich slepými rameny Na skalnatých partiích nad Botičem bylo vybudováno rozlehlé Alpinum. Stavebním kamenem parkové kompozice jsou mistrně volené průhledy. Bývají ukončeny dominantou, kterou v prvé části parku tvoří nejčastěji zámek, ve druhé pak skupiny porostů.

Osou celého území se stal potok Botič. Zakladatel parku upravil tok Botiče tak, že jej přiměl, jak říkal „…vpraviti se do úlohy bublajícího horského potoka“. Na Botiči a jeho přítocích, Zdiměřickém a Dobřejovickém potoce, vyrostly jezy, přepady a slepá ramena. Tyto úpravy spolu s rybníky Podzámeckým, Labeškou a Bořínem výrazně změnily tvář krajiny a zlepšily i místní klimatické podmínky.

Park je protkán hustou sítí cest, jejichž souhrnná délka je 23 km. Cesty jsou vedeny v přirozených křivkách, sledují tvary terénu a zpřístupňují partie a výhledy řešené s vytříbeným vkusem a umem. Seskupení dřevin je voleno tak, aby v pozorovateli zanechalo neopakovatelný dojem. Využívá se různých dřevin, umožňujících odstupňování popředí, kulis a pozadí. Dovedně je využita proměnlivost dřevin v různých ročních obdobích, především po stránce barevnosti – při rašení, kvetení či podzimním zbarvování listů. Nesetkáváme se s pravidelnými geometrickými tvary, výjimku tvoří pouze pravidelně řešená část Velkého nádvoří. Průhonický park je vrcholným krajinářským dílem na evropském kontinentu. Ojedinělým způsobem v něm bylo využito původních dřevin domácích v kombinaci s introdukovanými dřevinami. Pro mnohé z nich se staly Průhonice vstupní branou do Čech či do Evropy.

Dnes v arboretu Průhonickém parku roste 1702 botanických druhů a jejich kultivarů (336 taxonů jehličnatých a 1161 taxonů listnatých dřevin a 205 taxonů trvalek), které jsou evidovány v Indexu plantarum; tento seznam, který vznikl sumarizací předchozích inventarizací a písemných záznamů o výskytu jednotlivých taxonů v parku, obsahuje celkem 2136 položek. Výskyt takto vysokého počtu taxonů na nepříliš rozlehlém území (250 ha; zeměpisná šířka: N 49° 58' 43" – 50° 00' 06"; zeměpisná délka: E 14° 32' 16" – 14° 34' 26"; nadmořská výška: 281–342 m) je umožněn důmyslným využitím všech přirozených poloh i úpravami existujícího terénu. Z fytogeografického hlediska patří území Průhonického parku s celoročním úhrnem srážek okolo 610 mm a průměrnou roční teplotou 8,6° C k tzv.mezofytiku, tj. leží mimo oblast teplomilné květeny, avšak v jejím bezprostředním sousedství. Proto na určitých mikroklimaticky vhodných lokalitách (k jihu exponované) je možné pěstovat i některé více méně teplomilné druhy rostlin. Na druhé straně v méně teplých partiích parku (údolí, strže, severní a zastíněné části) se vyskytují takové lokality, které umožňují pěstování druhů pocházejících z chladnějších a vlhčích poloh pahorkatin a z podhorského (submontánního) stupně. Díky výrazné úpravě toku Botiče a jeho přítoků došlo ke zvýšení vzdušné vlhkosti, což příznivě ovlivnilo pěstování jehličnanů a rododendronů.

Pěnišník (Rhododendron) je nejznámějším druhem pěstovaným v Průhonicích a stal se bezmála jejich symbolem. V minulosti zde bylo pěstováno na 160 botanických druhů tohoto rodu, kultivarů pak mnohonásobně více. V současnosti je ve sbírkách Botanického ústavu 80 druhů a 80 kultivarů pěnišníku. Celkový počet rododendronů pěstovaných v parku je odhadován na 8 000 kusů. V Průhonicích je také významné centrum výzkumu a šlechtění tohoto rodu (např. kultivary vzniklé v Průhonicích: 'Arnošt Silva-Taroucca', 'Ideal', 'Marka', 'Motýl', 'Panenka', 'Saba', 'Violeta', 'Humoreska' a nový kříženec Rhododenron pruhonicianum vzniklý z R. Cunningham´s White a R. forrestii var. Repens).

Průhonický park i zámek představují místo, kde příroda a člověk ve vzácném souladu vytvořili krásné, celistvé přírodně-krajinářské dílo. V současnosti, kdy je okolí Průhonického parku intenzivně využíváno a obestavěno, slouží park jako zdroj poučení a odpočinku lidí i jako nezbytné útočiště řady ohrožených rostlinných a živočišných druhů. Spolu s dominantou zámku představuje nejvýznamnější krajinný prvek jihovýchodně od Prahy.

Nechť park, až moje jméno bude dávno zapomenuto, dále žije, rozvíjí se a těší se pozornosti a stane se tak kulturní památkou naší milé vlasti.“

Závěr přednášky Arnošta Emanuela o Průhonickém parku, přednesené
na valné hromadě Dendrologické společnosti v Praze 27. února 1926

Park je v současné době celoročně otevřen. Po předchozí domluvě lze zajistit komentovanou prohlídku v doprovodu kvalifikovaného průvodce. Návštěvníci si mohou prohlédnou i trvalou expozici věnovanou zakladateli parku v prostorách Pamětní síně. V Návštěvnickém centru Botanického ústavu se konají příležitostné výstavy a přednášky. V parku se dále pravidelně uskutečňují hudební slavnosti, divadelní představení a programy pro děti (např. Pohádkový les). Konají se zde i svatební obřady, je zde možnost pronájmu venkovních ploch a konferenční místnosti v zámku.